Jaro u hranice.
20.05.2011 15:08Překulila se dlouhá a nepříjemná zima a u nás to zas konečně začíná vypadat optimisticky zeleně. Koncem léta loňského roku nás opustila naše Arunka, zemřela stářím. Uložili jsme ji vedle Ada, byli to velcí kamarádi. Odešla v ní naše veliká kamarádka a neúplatný hlídač domečku...
Podzim jsme věnovali úklidu po stavbě opěrných zdí a dodělali jsme jakž takž venkovní úpravy kolem domu, což části naší psí smečky přineslo některá dočasná omezení a okamžitou nevoli. Trávník nahoře pod stromy potřeboval po Ríšových běžeckých “nájezdech” kompletní regeneraci, tak manžel navozil novou hlínu, já zasela trávníček a pejskům jsme dočasně zakázali přístup sítí, do které na mé srdceryvné kňourání Karel nepustil ohradníkový proud. Večer jsme dílo pokropili a za hodinu už jsem odtamtud lovila Fanýska, který si samozřejmě nalezl skulinku a v mokré hlíně si to vyloženě užíval. Na moje volání zvysoka kašlal a jediné, co mi udělal k vůli bylo, že přišel blíž a zkoumavě na mě svým jedním očkem hleděl. Naštěstí je moje smečka neskutečně mlsná a jejich “hop na piškot” mi ještě pořád vychází. Pár dnů byl klid..
Pak jednoho dne navečer, při Ríšových pravidelných hrách typu : Já tě něžně štípnu, ty zavyješ bolestí a budeš mít modřinu ale ještě mi budeš škrábat záda, jsem vyletěla a chlupatce chtěla prohnat. ( Prohnat v mém podání, znamená zadupat, aby se Ríša rozběhl ven, oběhl domek a já na něho v poklidu “bafla” ze dveří). Zdařilo se a Ríšoun se s ohníčky v očích rozběhl k dalšímu kolečku. Stála jsem ve dveřích a čekala, až se mamutík objeví. Zjevil se vzápětí a proletěl kolem mě rychlostí světla, že jsem nestihla ani zavřít pusu...A pak to přišlo. Drobeček v zápalu boje zapomněl, že cestu rovně má už několik dnů zahrazenou sítí a plnou rychlostí a vahou svých pětašedesáti kilogramů to do té sítě napral! Mrskal se v ní, jak odchycená antilopa a já se nezmohla na nic jiného, než na hurónský smích, který mě ohýbal k zemi. Trvalo několik dlouhých minut, než jsem Ríšu konečně začala vymotávat ze zrádné pasti. Veličenstvo si mě měřilo potupně otráveným pohledem a blahosklonně se nechával vysvobodit. Pak odkráčel na terásku, praštil sebou na své rozhledně a pro ten den mne vyškrtnul ze svého života. No, vlastně, ne tak docela. Pro piškot si před spaním přišel. A já zbytek času trávila pastičkováním zdemolované zábrany tak, aby Karel nevrčel. Moc se mi to nepovedlo, tak jsem raději ráno manželovi noční samoodchyt psa zbaběle nahlásila. Zabručel něco v tom smyslu, že tam ten proud opravdu pustí. Doteď to neudělal... Za sítí se při poledním sluníčku vyhřívá Růženka, pro kterou je tahle zábrana jakous takous zárukou, že ji Ríša jen tak z plezíru neprožene. A dává mu ten pocit nadřazenosti dokonale najevo tím, že si dokáže soustředěně a dlouze kousíček od něho olizovat packu..jen při zvýšené pozornosti mi neuniká, že Richarda po očku sleduje..Tady holt ten blázinec nikdy nekončí...
—————
