Kdo z koho? (Aneb "Výchova- díl 1.")

Začalo to všechno vlastně dost mizerně - odešel nám pejsek. Máme Tibetské dogy dvanáct let a s Adem nám odešel kamarád, strážce, člen rodiny..Nikdo z nás tří, kteří čítáme lidskou část smečky, se s tím nemohl smířit, vyrovnat..Bylo před Vánocemi a když smutek nemizel ani z chlupatců, rozhodli jsme se pořídit Tibetského španěla, protože na dogu neměl nikdo z nás "odvahu". Radovali jsme se z malého Fanýska všichni, ale pořád něco scházelo..Šílené nápady mé dcery a manžela, moje neschopnost vzpouzet se pokud jde o zvířata zapříčinily, že jsme se vydali pro psího kluka k p. Žižkové. Setkání to bylo milé ,pejska jsme si vybrali a tak jsme se vydali domů.My nacpaní štěstím a malý Ríša Kinedrylem..ujížděli jsme do hor "psát" další kapitolu soužití se psem...
První dny byly pohodové, u Ríšánka jsme se střídali a už dnes vím, že můj manžel by zvládl i klasickou mateřskou. Pomalu jsme si znovu zvykali na rozvážnost tibeťáčka a naše jedenáctiletá slepá fenka na to, že se to černé "cosi" válí úplně všude, tedy i na prostředku kuchyně a opatrně se mu vyhýbala, přestože mu těsný kontakt s ní, nikdy nedovolila..Je už taková..Malá španělka Andulka byla zpočátku odtažitá, zato Fanýsek Ríšu přijal s nadšením. Zvláštní kapitolou byla v téhle době Růženka, naše kočka, která je opravdový svéráz, navíc si zřejmě pro sebevědomí šla dvakrát, a tak už od malička naváděla Ríšánka k nepravostem. Bylo jí (a když nekoukám,tak jistě je) značným potěšením, že může malého nalákat pod židli, aby ho z výšky majzla packou, nebo mu venku mávat ocáskem před nosem, zatímco seděla na zdi a ocásek se míhal nad volným prostorem pod ní...
Za pár dnů, co jsme pejska zvykali na nové prostředí a nové kamarády, se Ríšánek vypravil do vrchního patra. Schody tamtéž jsou spíše lepší žebřík a protože i mě ty schody ošklivě nakopaly žebra, mám z nich respekt .Ríšánek je začal zvládat jednosměrně nahoru a tím jeho zvídavost skončila. Dolů jsme ho museli nosit. A začali jsme tušit problém! Vždyť on nám vyroste a přese všechnu snahu já dospělou Tibetskou dogu neunesu, dcera taky ne a manžel by nás brzo poslal...do háje..Rozhodli jsme se naučit Ríšu spát dole, tedy ne vedle naší postele..Na ty dny nikdy nezapomenu. Ani manžel. Ani sousedé. Ani celé hluboké lesy kolem nás. A možná ani lidé ve vesnici v sousedním Polsku. Měli jsme si projít peklem, jen jsme to ve chvíli toho rozhodování ještě netušili..
Jako první se o výchovu pokusila dcera a nechala štěňátko v kuchyni..Sedělo tak dlouho pod schodama a vylo, až se jí ho sželelo, sebrala karimatku a spacák a rozbila výškový tábor v kuchyni, aby si štěňátko zvyklo na místo, kde má spát. Štěňátko se skutečně utišilo, lehlo si k ní a Andulce, která se zavrtala do spacáku a spalo se celou noc. Ráno se všichni psi protáhli a mazali ven jen Zuzka si mazala ztuhlé svaly a otlačené kosti. Druhá noc probíhala stejným způsobem a třetí den byla dcera tak rozlámaná, že si vymohla spaní na zemi s pejskem v ložnici v prvním patře. Když se třetí noc probudila v šest ráno a spatřila tibetské španěly s tibetskou dogou v posteli, kočku na křesle a uvědomila si, že jediný blbec, který leží na zemi je ona, sbalila si fidlátka a odtáhla ještě o patro výš, kam se krom kočky žádný jiný chlupatec bez pomoci nedostane..Pak odjela za studijními povinnostmi a Ríšánka nám s láskou svěřila..
Večer jsme našeho napapaného pejska vyvenčili a odešli jsme nahoru. Na svou obranu musím říct,že jsem docela trpěla (za pár hodin to mělo přejít!!)a tak jsem se utěšovala, že je tam velká psice, která chrápe jak manžel, tudíž ho může malému věrně simulovat..Všechno špatně! Jen jsme zalehli, ozval se zdola horrorový vřískot našeho Ríšulky. S manželem jsme usoudili,že to bude asi maličko těžší, ale to přeci zvládnem...Za tři hodiny jsem už pochybovala..Hledala jsem v tom nepřerušovaném řevu pláč štěňátka po páníčcích, stesk,  hledala jsem všechno možné,ale to,co se neslo z přízemí byl úděsný naštvaný řev, že my se tam válíme a on se nám tady dole pěkně napapaný a zaopatřený nudí!!! S polštářem na hlavě jsem proklínala svou dceru a slibovala jsem jí dlouhou a bolestivou smrt mou rukou za to, že vypadla kamsi do dáli a že jsme to my,kdo teď nespí..
K ránu manžel navrhnul, že Ríšánka prostě něčím flákne, že už toho má dost! Tak jsem se vrhla pro změnu po něm a musel si vyslechnout,že jsme nikdy zvířata nebili (děti pohlavek dostaly - zajímavé!.:-) )a že to zvládnem..
Ráno jsme chodili jak mátohy, Ríšánek si schrupnul a byl těžce v pohodě..Kolem poledne jsem dostala nápad..Zavolala jsem našeho veterináře, který je i prima člověk, projevila jsem obavy o psí zdraví a na rovinu jsem se ho zeptala, jestli by nám výchovu neusnadnilo maličko Ríšu uspat..maličko čtvrtkou Stilnoxu, nebo tak...Zoufalství v mém hlase asi nedovolilo doktorovi řvát smíchy a tak mi trpělivě vysvětlil, že pejskovi mrtvice nehrozí a uspání by sice možné bylo,jenže to problém nevyřeší..Mám vydržet a kdyžtak mu zas zavolat..Bezmocně jsem zaječela do sluchátka, že mu brnkne můj pes, kde mě zabitou řevem zahrabal...A pak se pan doktor smál a pokud jsem byla po probdělé noci schopná vnímat, znělo to upřímně...
Další noc byla hooodně podobná.Šílený řev, nepřerušený ani nadechnutím, ke kterému se přidalo hryzání schodu, aby se mohl dostat nahoru. Protichvat mého muže byl háček na dveřích, aby si je Ríša neotevřel a vyhrožování nejtěžšího kalibru...V momentálním vztahu k dceři jsem pokročila natolik, že jsem vážně přemýšlela,že jí třeba nasekám pořádné dluhy, aby ji jednou život bavil tak, jako teď mě....
A pak se to stalo...Nad ránem manžel vyletěl z postele se zcela nepříčetným výrazem ve tváři, popadl noviny a dole Ríšulku lehce propleskl. Doprovázel to jekotem a já nahoře slzela nad úpadkem lidského sebeovládání...
A najednou se nad námi rozhostilo TICHO....ticho, které jsem se bála užívat, protože jsem se obávala,že se ve vteřině zas změní ve zběsilý řev...Nezměnilo!!! Ríšánek tráví noci dole, spinká jako andílek a my nahoře taky..a dny nám krááásně společně plynou..A když se čas od času objeví Ríšův pokus zvrátit stav věcí, stačí zašustit návodem od pračky. (Noviny jsem uklidila)..Takže když teď odnaučíme pejska drápat se nahoru ve dne a já si vyléčím natažené šlachy od jeho tahání dolů, bude to dokonalé..Máme na to celý psí život.... Všem majitelům štěňátek Tibetských dog přeji dobrou noc!
A.Č.