Letní babinec.

Přečetla jsem si psí zpravodaj a v něm článek, ve kterém autorka zmínila našeho Huga (není již mezi námi..tedy - Hugo, autorka naštěstí ano!.:-) A nedalo mi to,trošku zavzpomínat..

 

     Bylo horké léto a u nás u hranice se jednoho dne rozletěla vrátka a do nich vpadly mé dvě kamarádky, baby v bezva letech, pořádně trhlé a s nápady puberťáků..Naše nynější setkání nebývají tak častá od doby, kdy jsem díky Tibetským dogám prchla i  s rodinou bydlet mimo civilizaci. Pročež jsem Jezinky ráda viděla!

    Jak jsem již psala, bylo léto a tak jsme vypadly ven pod stromy, kde je nádherný stín a zároveň měšťačky potěšily plíce čerstvým vzduchem. Tady se musím zmínit o jedné věci..Všechno živé u nás doma, dostane zpravidla jméno... takže jejich první dotazy, kromě na rodinu, směřovaly na psy a na Pepinu a Huga..Pepina byla myš..obyčejná polní myš, která měla tolik rozumu, že se zabydlela v chodbě a kromě toho, že neškodila rodině, neukazovala se pánovi (kdoví, jestli věděla, jak moc je manžel z myší hysterický?.:-) ), ještě uklízela po našich psech! Když psové dojedli a nechali spadané granule na zemi, zavřela jsem na chvilečku dveře a za chvíli bylo "uklizeno". Pepina vyluxovala a zmizela kdesi v technickém zázemí domu. Fungovalo to několik let a když se mi Pepča občas dala vidět, žasla jsem,do jakých rozměrů dorostla její myší prdelka! Té mrňavé žroutce musela být každá myší díra malá!!! Žila by asi spokojeně do dlouhého věku, kdyby do naší rodiny nepřitoulal kocour Václav, který pravděpodobně myš, krmenou superpremiovkou, "slovil"..Neslavný konec slavné myši jsem převyprávěla kamarádkám a na počest nebohé, jsme otevřely první láhev bílého..

     Ještě jsme nepochválily ročník a značku a už to přišlo!.: " A co Hugo? Jak se má?"  Pro neznalé upřesním..Hugo jsme říkali netopýrovi, taktéž obyvateli našeho domu, či stromů..to už vlastně nevím, kde bydlel...

Hugo byl divný! Žil u nás několik let a my se už těšili, že se vždy za vlahého podvečera (opravdu ne za tmy) zase objeví. No, objeví..zpravidla asi někde něco popil a pak žuch! Přistál na zemi, vlastně sebou plácnul, jak dlouhý tak široký! Tehdejší přítel naší dcery, který tenkrát studoval pedagogiku a archeologii, nám ochotně poskytl informace o životě netopýrů, ovšem chování Huga se mu nějak rozumně vysvětlit nepodařilo! A tak jsme prostě vždycky Hugouše sebrali a pověsili ho na plot, aby mohl vzhledem ke svému způsobu života zase vzlétnout..Jak říkám, Hugo k nám padal několikrát za několik let...A měl tolik štěstí, že si ho nikdy nepodal žádný z našich tibeťáků..ani rozmazlený kocour..

     Ve chvíli, kdy zazněl dotaz na našeho domácího netopýra, nadmula jsem se pýchou! Se skleničkou v ruce, jsem obřadně prohlásila, že: "Dneska tedy drahé přítelkyně uvidíte to, o čem jste slýchaly jen z vyprávění! Dopadl k nám Hugo!" Škyt!....Informace zabrala, kámošky ztuhly.."Fáákt,jooo?"..Ta z nich, jež je pedagožkou skrývala radost zvlášť špatně! Netopýr!!! A živý! Jééé!!!!!!...

    Náhoda tomu chtěla, nebo mi Hugo přiletěl zachránit reputaci, prostě se toho rána objevil na kůře obrovského javoru, v místech, kde jsme si s babama užívaly pozdně odpolední pohody! Opatrně, téměř bez dechu jsem přivedla přítelkyně blíž..Zíraly!! Takhle zblízka netopýra ještě neviděly!! Pyšně jsem se šklebila a vedla poznámky typu : "Tak tohle v paneláku k vidění není, což?.:-)"..a za chvilečku jsem kamarádky strkala zpátky ke stolu, aby měl Hugo klid a taky proto, abychom si na tu událost daly skleničku..Snad to způsobilo vínko v letním odpoledni, snad trochu nezvyk posezení na čerstvém vzduchu, Věra se začala cítit na sluníčku zesláblá..Vzala tedy svou židli a poponesla ji směrem k místu, kde od rána tábořil Hugo..Naléhavě jsem ji upozorňovala, ať se nevrtí a hlavně mluví potichu, aby měl Hugouš pohodu...Protočila oči a uvelebila se na židli, očkem pozorujíc netopýra...Vesele jsme popíjely vínko a s tím, jak v nás mizelo, nálada stoupala. Psi se odklidili a z dálky pozorovali, jak se snažíme vyfotit kocoura na pozadí vypitých lahví a jak se při tom řehtáme a povykujeme..Kocour se vyhříval na sluníčku (že on měl špunty v uších?) a měl nás na háku...

Najednou vzduch prořízl příšerný řev kámošky Věry. Asi tím pitím se jí nějak zostřil zrak, ale začala najednou nepříčetně ječet: "Von je mrtveeej,tuhééj,koženééééj!"..a zběsile ukazovala na Huga..Nojo, měla pravdu,nakonec je zdravotnice, poznat to musela! No, tohle by poznal i člověk zdravovědou nepolíbený! Chudák Hugo si tam visel, ale jeho netopýří duše už dávno tloukla na nebeskou bránu.... Kdybychom bývaly měly brýle, nebo neměly vínko anebo obojí, musely jsme si všimnout, že Hugovo tělíčko na stromě je jen skelet netopýra, o měkké části se dávno postarala příroda..On k nám to ráno přiletěl umřít..A kdybych si já trubka uvědomila, že netopýři nelétají ve dne, bylo by mi už v poledne divné, že Hugo visí na plném slunci...

Ach jo..udělaly jsme tedy Hugovi malý pohřeb a pořádně jsme to zapily. Pamatuji se, že mi chvílemi vínko kyslo v ústech, když do mě přítelkyně vrtaly, jaká že jsem to holka z hor, když nepoznám zdechlinu a ještě na ni dělám exkurzi, málem že nevybírám vstupné!! Ten den skončil tak, že jsme kolem našeho kocoura ten plůtek z lahvinek fakt vystavěly..:-)