Z deníčku...

Jsem pevně přesvědčená o tom, že Richard roste pro kriminál a nikdo mi to nevyvrátí, ačkoli tyto snahy se v naší rodině vyskytují. Argumentace naší maminky zní: „Ale vždyť on je malé štěňátko!“ A tím je řečeno vše. Je to malé, roztomilé štěňátko, které aspiruje svou rychlostí růstu na středního dinosaura. Když byl ještě malým dinosaurem, bylo roztomilé, když se vydrápal do schodů, aby si polebedil v postýlce. Vzhledem k tomu, že teď ho snese, díky příkrosti a nevyzpytatelnosti schodů, dolů jen taťka, tento akt na roztomilosti dost ztratil. Můj pokus o snesení dinousara skončil otlakem na čele, protože Ríša má smysl pro humor, a zatímco já sázím na to, že on se svýma zadníma tlapkama nějak z těch schodů dostane, on sází na to, že je zepředu stoprocentně jištěn, takže zadníma tlapama se odráží a skáče jako králík. Výsledný efekt byl takový, že jsme se na schodech převážili, a já se zarazila, díky své výšce, čelem o první patro, zatímco dinosaur visel packama svisle dolů a bylo mu to šumák. Když jsme se dostali dolů a já si šla ošetřit rány, on spokojeně ležel pod schodama s výčitkou v očích. Prý jsem ho mohla na hoře nechat ještě krapet dýl, aby mohl něco rozkousat, popř. sežrat spousty ponožek, což je jeho oblíbená disciplína.

Jiným jeho oblíbeným sportem jsou pacičky…kdekoliv. V momentě, kdy se z mamutí výšky stala výška dinosauří, a malý smrad zjistil, že vlastně všude v pohodě dosáhne, vyložil si to tak, že je všechno jeho. Takže jídlo na našem stole je jištěno téměř jako věznice s nejvyšší ostrahou, protože celá naše rodina si je velmi vědoma rčení: „Bylo tu, není tu.“ Poslední pokus našeho smradíka byl, když se mi pokusil vyškubnout rohlík přímo z ruky. Když se nepovedlo (já byla rychlejší), tak mi alespoň přední tlapy vložil do klína, čímž se rapidně zvětšil a upřeně mi hleděl do očí. A to je ještě malý dinosaurus!!! Co až bude velkým dinosaurem??!!!

O použití Rišouna jako biologické zbraně se snad ani zmiňovat nebudu! Vážně nechápu americkou snahu odhalit jaderný program v Íránu, když by stačilo namířit Richardův yperitový zadek směrem na východ jako účinnou sebeobranu.

Ale abych zde nehanila jenom našeho dinosoura, poukážu i na delikty jeho kámoše v tandemu - Fandu. Vedle kamen máme velký, zapečetěný balík, který bude při vhodné příležitosti odvezen na poštu. Celý den se ozývalo chroupání, mlaskání, škrabání, ale psa nebylo vidět. Maminka uvěřila, že máme v baráku myš. A jak se nakonec ukázalo, myš to skutečně byla, jen šla výrazně do podoby našeho malého tibetského španěla. Když jsem ho vyhmátla za balíkem, který byl větší než on, hodil na mě vykulený pohled, odhalil své flekaté bříško a zašermoval packama. No nezabili byste ho?

Fanýsek je pan pes. Když chce na křeslo či do postele, hodí na kraj přední pacinky, zakoulí očičkama, udělá hluboký záklon a čeká na pitomce, který přejde celou místnost a vysadí ho. Ovšem když je v zápalu honičky s Rišounem, obratně vyskočí na křeslo úplně sám. Následně však zase dělá chromého na zadní packy. Jsme-li u té honičky s Richardem, je dobré zmínit, že naší domácností otřásá nová psí hra. Fanda vyskočí v plné rychlosti na křeslo a Richard, v ještě plnější rychlosti, skočí za ním. Jelikož je však krapet větší, na křeslo se mu vejdou pouze přední pacinky, avšak to stačí k tomu, aby křeslo odjelo o půl metru dál, než se původně nacházelo. V té chvíli nastupují dvounozí členové rodiny, kteří se aktivně zapojují do psí hry a chytají lítající nábytek. Zapojí-li se do hry mamka, navíc se ozývá chalupou: „Fíkus je můj!!!“ Pokud se něco rozbije, je to samozřejmě na nás dvounohé.

O faktu, že fíkus je mámy, vědí všichni, ale co se týče čtyřnožců, nikdo z nich to nerespektuje. No řekněte, nerostou pro kriminál?

Zuzka Č.